II. část - Moc a pomoc v sociálních službách, etická dilemata

V dubnu 2012 vyšel druhý díl, který se věnuje osobnosti pracovníka a světu uživatele.

Článek vyšel v odborném časopise , APSS ČR. Tábor: ročník XIV, duben 2012, str. 18

       Osobnost sociálního pracovníka

Vždy, když se lidstvo ocitá v ohrožení, je důležité se pídit po opravdovosti žití, po životním poslání, klást si otázky po hledání životní cesty, otázky na správnou hodnotovou orientaci, je důležité hledat víc než kdy jindy dobro, lidskost, své vlastní ukotvení v systému, ve kterém jedinec žije. V práci sociálního pracovníka toto platí o to více, neboť pracuje s lidmi v mezních situacích, pracuje s důvěrou a bezpečím těchto lidí – uživatelů. Zde více než kde jinde vyvstávají do popředí etické otázky po hledání dobra, pravdy a dalších univerzálních hodnot.
„“[1]
Vždy, když dochází k revizi hodnot a řádu, se objevují lidé, pro které hodnoty jako je například láska, pomoc, vzájemnost, odpovědnost, čest, pokora, naděje, odpuštění, víra, respekt nejsou jen hodnotami „“, ale i „“ (in Nytrová, Pikálková, 2011). Pro profesi sociálního pracovníka, jakož i pro ostatní pomáhající profese, je vedle vlastní odbornosti nesmírně důležitou hodnotou právě vlastní osobnost pracovníka a nezištná touha po pomoci člověku v nouzi. Je však nezbytné stát nohama pevně na zemi, být vyzrálou osobností s jasně daným žebříčkem hodnot, mít své pevné místo v naší postmoderní společnosti. Je rovněž nezbytné být nastaven pozitivně (nikoliv naivně), znát sílu myšlenky, vědět, že vše, co se v životě jedince odehrává, je nesmírně důležité pro jeho další vývoj a osobnostní růst. Na vysvětlení: jedno ze starých přísloví říká: „Utrpení je rychlý kůň na cestě poznání“. „“[2] Těchto hodnot lze samozřejmě dojít i bez utrpení…
Sociální pracovník si musí být vědom své moci a měl by se naučit ji uvážlivě používat. Vždy by měl mít na mysli dobro klienta, nikoliv vlastní dobrý pocit z toho, že přiměl uživatele přijmout jeho pravdu a podstoupit změnu, kterou mu on, tedy sociální pracovník, narýsoval. Zde by se poté dalo hovořit o zneužívání moci. Velmi zneklidňujícím faktem se jeví to, že k tomuto zneužívání moci většinou dochází v dobré víře, že tím vlastně uživateli pomáhá. Zneužíváním moci se jeví moment, kdy přebírá kontrolu nad uživatelem ve chvíli, kdy by se spolu měli pohybovat na poli spolupráce (pozn.: ). Pro růst sociálního pracovníka je důležité „“ Je důležité, aby pracovník přemýšlel nad tím, proč svou práci dělá a proč ji dělá právě tak, a ne jinak. „“[3] Pokud je pracovník přesvědčený, že uživatel vždy selže, či sklouzne na „šikmou“ plochu ve chvíli, kdy nebude kontrolován, poté těžko bude pracovat se svými uživateli jako s rovnocennými partnery. Jeho práce mu po čase přijde marná, bude se zlobit na uživatele a jeho práce přestane být tou sociální prací. Bude se mu však především velmi těžko pracovat a dřív nebo později sociální práci opustí jako naprosto vyhořelý pracovník. Na obranu pracovníka je však třeba říct, že to má neskutečně těžké. Nese obrovskou zodpovědnost vůči čtyřem subjektům – vůči uživateli, svému zaměstnavateli, společnosti i vůči sobě samému – a každý z těchto subjektů má na pracovníka jiné požadavky. Navíc v každé škole a každém kurzu lze pracovníka naučit, jak pečovat o člověka na lůžku, jak vyměňovat jehly uživatelům drog, jak provádět potřebné administrativní úkony, ale jak má dělat vlastní sociální práci, se většinou nedoví, nebo jenom velmi mlhavě.
„“[4] Tuto pravdu pocítili všichni poskytovatelé sociálních služeb po nabytí účinnosti nového zákona o sociálních službách[5], kdy vstoupily v platnost do té doby formálně neexistující standardy kvality poskytovaných služeb a pracovníci se museli naučit jinému způsobu práce, ale především jinému přístupu k uživateli. Někteří poskytovatelé však oponují, že se zase tolik nezměnilo, že i před účinností tohoto zákona přistupovali k uživateli jako k rovnocennému partnerovi a poskytovali služby takové, které uživatel skutečně potřeboval tak, aby mu byly co největší podporou. Opět se ukazuje, že sociální práce je především o lidech, o jejich vyzrálosti a přístupu k uživateli (a člověku vůbec). Lze odmítnout domněnku, že dobrého sociálního pracovníka nemůže dělat mladý člověk, neboť nemá životní zkušenosti. Samozřejmě, že životní zkušenosti jsou cenným pomocníkem, nicméně záleží i na jiných schopnostech a dovednostech pracovníka, jako je empatie, hledání smysluplného naplnění svého života, touha a chuť pomáhat, hodnotové postoje k životu, zakotvenost v řádu, touha po svém seberozvoji, psychická vyzrálost a další vlastnosti dobrého pomáhajícího pracovníka. Naopak mládí může být velmi osvěžující a může přinášet nový pohled na věc právě svou nezatížeností, absencí předsudků, neotřelostí postojů a entuziasmem, který je často spojován právě s oním mládím.
Kopřiva dělí sociální pracovníky na „angažované“ a „neangažované“ (in Kopřiva, 2011), a to dle způsobu zaujetí vlastní prací a uměním pomáhat. Neangažovaný pracovník pojímá svou práci „“[6]. Tito pracovníci nevzbuzují v uživatelích důvěru, ale ani respekt. Na projevy skutečného či hraného zájmu jsou uživatelé nesmírně citliví. Na jejich „obranu“ lze říci, že neangažovaného pracovníka málokdy postihne syndrom vyhoření. Lze vážně pochybovat o aspiracích takového sociálního pracovníka na skutečnou sociální práci.
Naštěstí je angažovaný pracovník běžnou realitou v sociální práci s uživatelem. Je vedený skutečnou snahou pomáhat, je ukotvený v realitě a hodnotách, vnímá uživatele jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost, dává najevo porozumění a nabízí profesionální i lidskou ruku ku pomoci. Pomoc člověku v mezní situaci považuje za přirozenou součást svého života. Uvědomuje si svou odpovědnost k sobě samému, k okolnímu světu a zejména pak k druhým lidem, popřípadě i k řádu bytí, který nás přesahuje (in Jankovský, 2003, s. 9). Práce sociálního pracovníka je spojena s další z mnoha důležitých hodnot, a to s pokorou. Pokora zde není považována za synonymum poníženosti, nýbrž za „“[7] Je rovněž vyjádřením moudrosti a vyzrálosti osobnosti.

Svět uživatele

Každý člověk je neopakovatelnou individualitou. Ačkoliv se všichni lidé pohybují ve stejném vnějším světě, jeho odrazy v nás jsou zcela rozdílné a lze pouze tušit, co se odehrává v druhém člověku. Nelze určit, jak se jednotlivé životní situace odráží v prožívání uživatele, jak je zpracovává, jakou pro něj mají důležitost. Je velkým omylem očekávání pracovníka, že uživatel bude vnímat svět podobně či stejně jako on a bude na situace reagovat tak, jak by na ně reagoval pracovník. Neosvícený pracovník je poté přesvědčen, že pocity, které v něm vyvolává jednání uživatele, je odpovědnost tohoto uživatele, nikoliv pracovníka. Diví se, jak může setrvávat ve svém nevědomí a neřešit svou situaci tím správným způsobem. Diví se a zlobí, proč stále opakuje tytéž chyby, když řešení je tak zřejmé a koneckonců už mu to přece říkal!

Při práci s uživatelem jde především o vytvoření rámce důvěry a bezpečí. Těžko lze tohoto dosáhnout, pokud pracovník nebude respektovat vnitřní svět uživatele. Výše byla popisována pokora sociálního pracovníka jako zdravé sebevědomí, jako základ moudrosti a vyzrálosti osobnosti. Pokorou se však rozumí i respekt k odlišnosti, respekt k jinému prožívání, respekt k řešení problémů jiným způsobem. Nelze v tuto chvíli nepoložit otázku, kdo dal právo pracovníkovi rozhodovat o tom, co je pro uživatele dobré a co nikoliv, jak má uživatel žít svůj život? „“[8]

Při práci s uživatelem je nejdůležitějším prvkem jazyk a nejzákladnější metodou práce rozhovor (in Hauke, 2011). Rozhovor respektující, chápající a podporující. Pokud pracovník nechápe pohnutky uživatele a jeho vnitřní svět, není nic jednoduššího, než se ho na to zeptat. Tak prostý nápad a přitom pro mnohé pracovníky tak nepřekonatelný… Žijeme však ve světě vytvářeném především jazykem. Ten je velmi mocným prostředkem v rukou pracovníka. Proto je s ním třeba velmi uvážlivě zacházet. Může velmi dobře pomáhat, ale i ubližovat.

Dle filosofického směru sociální konstruktivismus lze lidské osudy přirovnat k příběhům. Dle tohoto směru neexistuje nic, co by bylo možné označit za jedinou možnou realitu. Existuje pouze subjektivní realita, jedinečný životní příběh a s každým převyprávěním tento příběh pozměňujeme (Úlehla, výcvik Umění socioterapie v letech 2009 – 2011). Příběh se každým novým vyprávěním či převyprávěním pozměňuje. (Kratochvíl, 1998) Terapie je tedy také hledáním nových verzí starého životního příběhu, které by otevíraly nadějnější možnosti jeho pokračování. Podle Kratochvíla je tato terapie v podstatě rozhovorem, při němž se převyprávěním příběhů postupně dosahuje dekonstrukce původních významů jednotlivých událostí. Zároveň probíhá hledání nových souvislostí a významů, které umožňují překonání problému a rekonstrukci problémem definovaného systému.9]

 V

Tím, že pracovník neustále volí mezi možnostmi pomoci a kontroly, se etika jeho práce stává nesmírně důležitým momentem.

Bc. Marcela Hauke

Poslední díl přinese zamyšlení nad nabízením pomoci a přebíráním kontroly.

[1] KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2011, s. 14. ISBN 978-80-7367-922-4
[2] NYTROVÁ, O., PIKÁLKOVÁ, M. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007, s. 89. ISBN 978-80-86723-45-7
[3] ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: SLON, 2004, s. 113/114. ISBN 978-80-86429-36-6
[4] ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: SLON, 2004, s. 53. ISBN 978-80-86429-36-6
[5] Z. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů
[6] KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2011, s. 16. ISBN 978-80-7367-922-4
[7] JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003, s. 69. ISBN 80-7254-329-6
[8] HAUKE, M. Pečovatelská služba a individuální plánování. Praha: Grada, 2011, s. 15. ISBN 978-80-247-3849-9
[9] Systemický přístup [online]. [cit. 2011/12/28]. Dostupný na www:< http://www.radkaskotakova.estranky.cz/clanky/systemicky-pristup.html>

Zpět na přehled