Etický problém - utrpení, smrt a umírání

„Utrpení, smrt a umírání“ – témata tabuizovaná? Jak pro koho! Pro ty, kterých se toto téma bytostně dotýká, pro ty, kteří tímto obdobím prochází, rozhodně ne! Čím to je, že se tolik bojíme nahlas o těchto tématech hovořit? Možná je to tím, že se bojíme připustit, že naše snažení na tomto světě má své limity. Říkáme, že nemáme čas na své nejbližší, že musíme být stále v práci, abychom uživili své rodiny, že nám chybí v domácnosti myčka, že potřebujeme nové auto, že musíme dělat spoustu věcí, abychom dokázali držet krok se světem úspěšných a mladých, nemáme čas hrát si se svými dětmi, nemáme čas povídat si se svými rodiči… A jednoho dne zjistíme, že už není koho držet za ruku a komu vyprávět o svých starostech a radostech a trápíme se myšlenkami, co vše jsme tomu druhému chtěli říct a neřekli…

Pracuji v terénních sociálních službách zajišťující péči starým a zdravotně postiženým osobám a do kontaktu s utrpením, bolestí a lidskými tragédiemi se dostávám prakticky denně. A rovněž tak s postojem a přístupem společnosti. Stále jsou znát dopady totalitní výchovy na chování a postoje lidí. V té době existovaly prakticky pouze dvě možnosti, jak starým a nemohoucím osobám zajistit péči – pečovatelská služba nebo ústavní péče. A ústavní péče byla preferovaná…

Dnešní doba je zaměřená na kult krásy, zdraví, mládí a úspěchu. Kvalita života se odvíjí právě od těchto kultů, a proto také jakékoliv odkazy na význam utrpení, umírání a smrti pro osobní růst každého jednotlivého člověka jsou považovány téměř za nepatřičné. Přitom tyto atributy k životu neodmyslitelně patří. Člověk je vlastně jediný tvor, který ví, že musí zemřít. Smrt je stav, kde končí naše zkušenost, je výzvou smyslu života. Je zřejmé, že bez konce, tedy bez smrti, by lidský život ztratil svůj smysl. Přijmout fakt konečnosti lidského života je projevem zralosti a životní moudrosti.

Stav společnosti je však neutěšený. Zdá se, že čím je trpící člověk starší, tím se stáváme bezcitnější vůči jeho utrpení. Umírání a smrt nám přijde jako samozřejmá věc a jeho nářky jako zcela nepatřičné. Chybí úcta ke stáří a životu obecně. Dnešní doba je velmi rychlá, stresová, pro společnost se starý člověk stává zátěží. A tak přestáváme CÍTIT. Většina lidí je hluboce přesvědčena, že starému člověku výhradně nebo převážně stačí „pouze“ ekonomicko-materiální, popřípadě sociální zajištění. Avšak stárnoucí a starý člověk přímo bytostně potřebuje mít pocit osobní jistoty a spokojenosti, potřebuje někam patřit, tj. mít řádné místo v rodině i ve společnosti, pociťuje touhu mít rád a být také milován nebo alespoň kladně přijímán. Přetrvává i názor, že pomoc potřebující starý člověk patří především „na lůžko“. Těch omylů a mýtů je však, bohužel, více. Měli bychom mít vždy na paměti, že i ten starý člověk býval kdysi mladý, žil, pracoval, miloval, měl budoucnost před sebou a že my všichni ke stáří a ukončení života směřujeme. A už vůbec zde není namístě pýcha, kdy se domníváme, že my se v jejich pozici nikdy nemůžeme octnout a že všechny potíže, které s sebou stáří nese, my zvládneme naprosto bez problémů.Odhaduje se, že v roce 2050 bude u nás třetina seniorů. Před těmito čísly není možné zavírat oči. Nestačí, aby situaci chtělo změnit pár jedinců, je třeba systémové změny v přístupu k umírajícímu a podpořit rozvoj terénní hospicové péče.

Moje profese mě přivádí do časté blízkosti smrti a umírání. Ze všech rozhovorů s lidmi, kterých se toto téma bytostně dotýká, vyplývá, že se bojí nejenom samotné smrti, ale především samoty ve chvíli, kdy přijde „poslední hodinka“…

Umírající člověk zpravidla očekává, že nezůstane při umírání sám a že jej tedy na posledním úseku životní cesty bude někdo doprovázet. Dříve bývalo zvykem, že lidé umírali doma, mezi svými nejbližšími. Tzv. poslední hodinka mívala svůj řád a daný rituál. Samozřejmostí byla účast všech členů rodiny. Umírající vyslovil poslední přání, přijal svátost nemocných, tedy poslední pomazání a zemřel uprostřed svých blízkých. Smrt, stejně jako narození, byla součástí života, odehrávala se doma a lidé ji vnímali jako samozřejmost. Umírání mělo sociální rozměr, lidé neumírali opuštěni, oporou jim byla nejenom rodina, ale také sousedé, kněz a přirozeně i víra.

Dnes se téměř výhradně, bohužel, setkáváme s institucionálním modelem umírání, jenž souvisel s rozvojem ošetřovatelství. Přirozeně má tento model svůj vývoj. Pokoje pro umírající, kam byli převezeni, aby neobtěžovali ostatní nemocné, jsou již díkybohu spíše minulostí. Podobně začíná odeznívat i praxe stavění bílých zástěn k lůžku umírajícího. Vážně nemocní jsou dnes zcela samozřejmě v nemocnicích a se stejnou samozřejmostí je očekáváno, že se jim dostane odborné profesionální pomoci. Stinnou stránkou institucionálního modelu je chladná až odosobněná profesionální péče.

Nadějí pro trpící a umírající je dnes paliativní (útěšná) péče. Její velkou předností je to, že pomáhá umírajícímu člověku odejít z tohoto světa důstojně, bez bolestí a se smířením. Paliativní péče podporuje život a považuje umírání za normální proces. Poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů. Začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty. Vytváří podpůrný systém, který pomáhá pacientům žít co nejefektivnější život až do smrti. V neposlední řadě pomáhá rodině vyrovnat se s nemocí a zármutkem po smrti jejich blízké osoby.

Historie hospicové péče v naší republice je spojena se jménem MUDr. Marie Svatošové, jež založila v r. 1993 občanské sdružení s názvem ECCE HOMO. Koncem roku 1995 pak bylo v České republice otevřeno první zařízení – Hospic Anežky České v Červeném Kostelci (dnes jsou hospice v Praze, Brně a dalších městech).

A na závěr pár slov k zamyšlení:„Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy. Společnost, která se o ně stará nedostatečně, je pochybená.“Adrian D. WardMarcela Hauke, ředitelka Pečovatelské služby Města Dvůr Králové nad Labem4. 10. 2009Publikován leden 2010, Sociální služby, APSS ČR. Dostupný na http://socialnisluzby.eu/pdf/socialni-sluzby-1-2010.pdf

Zpět na přehled